„Co je důležitější? Jednotlivec, nebo společnost?“ Otázka, která Zuzanu Strachotovou provází napříč jejími knihami a patří k hlavním myšlenkám autorčina nového sci-fi románu Vypůjčený čas, na němž pracovala bezmála jedenáct let. Hrdinka postapa Sofie Adlerová se probudí po 160 letech, i když v kryogenní fázi měla původně strávit jen půl roku. Co ztratila, s čím si musí poradit a jak se dokáže sehrát s bioroidem Ichirem? To vše na čtenáře čeká v detailně propracovaném futuristickém světě, který věstí na jedné straně nebývalý technologický pokrok, na druhé znepokojivé záchvěvy budoucnosti. Co bylo pro spisovatelku hlavními zdroji inspirace? Jak by se hypoteticky zachovala, kdyby se sama probudila v neznámém prostředí a vše z jejího dosavadního života bylo nenávratně pryč? Jaké scény konzultovala s odborníky a kolik knih ještě plánuje napsat? Obligátní otázky zodpoví autorka v následujícím rozhovoru a odhalí i své srdce, které dává do psaní na sto procent.
V roce 2017 debutovala Zuzana Strachotová postapokalyptickým románem Devět dní, kterým se vepsala do povědomí všem milovníkům dystopického subžánru. Roku 2019 se do totalitní diktatury a náboženského fanatismu vrátila pokračováním Devět nocí. Součástí antologie Ve stínu magie se stala také její povídka s názvem Gienah. Nejnovějším dílem autorky je sci-fi Vypůjčený čas, první díl zamýšlené tetralogie, jímž opět vplula do svého oblíbeného žánru postapa, a čtenářům tak připravila další úchvatný zážitek z futuristického světa, který má do utopie daleko.
Jak bys, kdyby ses měla pokusit o vlastní shrnutí, popsala hlavní myšlenku Vypůjčeného času?
Že narodit se jako člověk ještě neznamená člověkem být.
Kde se u tebe vzal prvotní nápad napsat takové dílo, jakým je Vypůjčený čas, a jak jsi se dostala k jeho samotné realizaci?
Prvotním impulzem bylo jedno anime o soužití lidí s bioroidy. Myšlenka se mi líbila a ani nevím proč, začala jsem si budovat vlastní svět v hlavě. Přidala do něj všechno, co mám ráda nebo o čem bych si sama přála číst. A pak to moc dlouho trvalo… Celkem jedenáct let. Kdyby mi to někdo řekl tehdy, pomátla bych se. Zpětně jsem ráda. Vše má svůj čas.
Dějová linka s probuzením postavy ve světě, který je zcela jiný, je celkem častým námětem různých knižních příběhů, seriálů (Futurama) a filmů (Demolition Man, Muž z ledu aj.), například v anime Blue Gender se hlavní hrdina probudí ve světě sužovaném hmyzími mutanty. Představila sis někdy, jaké by to bylo, kdyby ses probudila po tolika letech jako tvoje hrdinka? Jak bys nastalou situaci řešila?
Představila jsem si to. A jak moc dobře, to už dokážou posoudit jen čtenáři. Snažila jsem se představit si každou špetku agonie a hrůzy ze ztráty. Ze ztráty všeho. Každý z nás něco v životě ztratil a mnoho lidí víc, než si umíme představit. Sofie přesto ztratila víc. Je to vlastně asi nepředstavitelné. Ona se na to nemohla připravit. Nebylo to dobrovolné. Já sama jsem zažila dno. Nebo jednu z jeho forem… Ale vždycky bylo něco kolem. Něco, co člověk znal. Známé místo. Známý člověk. Rodina. Kamarád. Plyšák. Fotky. Hudba. Pochopení. Tady nezbylo nic.
Proč má hlavní hrdinka Sofie červené vlasy i oči? Přece jen, zvlášť u očí, to není typická barva. Máš pro to důvod, nebo se ti to jen líbí?
Upřímně si skutečně nepamatuju, jak mě to napadlo. Chtěla jsem ji odlišit. Vzít jí i to poslední místo, kde se může schovat. V sobě samé… Nebyla to ale snaha bojovat za nějaká vyšší práva jednotlivců. Nakonec… co je důležitější? Jednotlivec, nebo společnost? Tahle otázka se táhne jako stín všemi mými knihami. Sofie si musí najít spojence i jinde, než byla dosud zvyklá. Škoda že to v dnešní době vyzní bohužel už jinak. Já nikdy nebyla nějaký extra humanista.